Tak jsem se nakonec rozhodla nezklamat vás
a pokusila jsem se sesmolit tentokrát trochu kratší pokračování. Není to sice žádná sláva, ale snad se zase brzo "rozejdu".
8. část
„O tom se s tebou nebudu bavit,“ řekl mu na to Dean a zvednul se, aby pokračoval v balení věcí. „Odjíždíme teď hned a v žádném motelu ani v ničem podobném, mě nikdo neuvidí.“
„Deane, zamysli se trochu. Je to pro nás jedinečná šance.“
„Šance na co?!“ naštvaně ho přerušil Dean. „Nechat tě znova zabít? Řekl jsem že to neuděláme, tak to neuděláme. Konec diskuse.“
„Podívej, může nám to vyjít,“ nevzdával to Sam. „Musíme to zkusit.“
„Musíme?!“ zakřičel na něj Dean. „Jediné co musím, je udělat všechno pro to, abys byl v bezpečí. A nebudu se podílet na nějakém stupidním plánu, který nám „může“ vyjít! To slovo „může“ je klíčové. A víš které ještě? Slovo „nemusí“! Takže ti říkám zapomeň na to a sbal si věci,“ nekompromisně trval na svém, ale to i Sam.
„Ok. Jen mě vyslechni, ano?“ snažil se přimět Deana poslouchat. „Řekneš mi úplně všechno, co jsi viděl. Každý detail, každou maličkost, která se ti vybaví. A jestli se nám opravdu podaří dostat do toho pokoje, můžem se na všechno připravit,“ mluvil rychle, aby ho Dean zase nepřerušil. „Necháme ho myslet si, že o ničem nevíme a pak ho překvapíme. Máme nad ním tu největší výhodu, víme co se stane! Jak by mohl něco poznat?“
„Jak? To nevím. Asi tak, jak nás našel, když jsi tvrdil, že nás nikdo vystopovat nedokáže!“ vystartoval na něj znovu Dean. „Hele, mně úplně stačí, že se mi vrátily zase ty odporný vize. Pokud ti díky nim můžu zachránit život, díky Bože za ně. Ale nic víc ode mě nečekej. Nebudu sedět a čekat až se vyplní…“
„Jak dlouho chceš takhle utíkat?“ skočil mu zase do řeči Sam. „Nevíme, co je to za člověka a o co mu jde. Pokud nás našel teď, najde nás nejspíš kdekoliv. Jestli ho teď neodchytíme a nezjistíme, co je zač, může jednou přijít tvoje vize pozdě a nestihneme jí zabránit.“
Dean si jen nerad připouštěl, že na tom něco je.
„Musíme to zkusit, prostě musíme,“ pokračoval Sam v přesvědčování. „Máme teď výhodu, že máme tolik času na promyšlení, příště tolik štěstí mít nemusíme. Pokud to teď vyřešíme, žádné příště už nebude,“ dodal Sam s nadějí v hlase.
„Chlape, ty tady fakt mrháš svým talentem. Umíš tak ukecávat lidi, že z tebe jde až strach,“ řekl mu Dean a zašklebil se. Sam si oddychnul, věděl, že má vyhráno.
„Nechápu, jak sem se mohl nechat ukecat k něčemu tak…“ hudroval cestou v autě Dean a Sam se na něho usmál.
„Protože mi prostě nedokážeš odolat,“ odpověděl mu a Dean nevěřícně zakroutil hlavou.
„Jak teď najdeme ten motel, když jsme ovlivnění tím vším? Jak se znám, pojedu přesně na opačnou stranu, než v té vizi. Sakra!“ ulevil si a Sam ho uklidňoval.
„Vracet se nebudeme, takže prostě jeď dál a nemysli na to. Uvidíš, že ten motel najdeme.“
„Nevím, jak můžeš být pořád tak klidnej, když víš, že se tě někdo snaží zabít,“ pokračoval Dean v brblání.
„Protože mám tebe a dáváš na mě pozor,“ zacitoval Sam bratrova slova a podíval se na něj. Oba se zasmáli.
„Jo, to je fakt. A ty mi to ze všech sil usnadňuješ,“ dodal Dean ironicky a s úsměvy na rtech se soustředili na cestu.
Jeli asi 5 hodin, když se před nimi objevila křižovatka se stopkou. Dean zastavil a podíval se na Sama.
„Skvělý. A teď mi řekni, na kterou mám jet stranu. Doleva nebo doprava?“ spustil na něj.
„Deane, neptej se mě. Kdybys neměl vizi, taky by ses neptal.“
„Ale já ji měl a tak se tě ptám,“ odpověděl mu Dean a Sam si připadal, jakoby mluvil s malým děckem.
„Rozhodni se sám,“ řekl Sam a po chvíli tiše dodal „Snad bude to rozhodnutí správné.“
„Díky, to mi fakt pomáhá!“ čertil se Dean a měl chuť vystoupit a dál jít pěšky.
„Hele, do teď jsi neměl problém, tak proč najednou to dilema? Prostě jeď dál.“
„Jo, ale teď je tady stopka,“ odpověděl Dean celkem nelogicky. „A navíc je tahle křižovatka fakt divná.“
To už znělo Samovi přímo šíleně.
„Máš pravdu. Úplně na mě ze všech stran dýchá ta záhadná atmosféra,“ vysmíval se mu a Dean ho zmrazil pohledem.
Najednou se zadíval na ceduli, která značila směr k motelu s benzínovou pumpou. Uvědomil si, že dlouho netankovali a podíval se na Sama. Tomu už to taky došlo a vševědoucím pohledem si měřil staršího bratra.
„Nedívej se tak na mě,“ napomenul ho Dean. „Kdybys mě tady nebavil, všiml bych si toho už dřív,“ dodal káravě a v duchu se smál vlastní hlouposti. Sam se smíchem zakroutil hlavou a rozjeli se směrem k motelu. Oba byli zvědaví, jestli to bude ten pravý.
Stáli uprostřed pokoje a Dean se díval na místo, kde viděl ve snu ležet Sama s prostřelenou hlavou. Otřásl se a hodil tašku na postel.
„Tohle byl fakt úžasnej nápad,“ řekl znechuceně. Nemohl uvěřit tomu, že je to opravdu pokoj z té jeho vize. Všechno ho to děsilo a nejvíc myšlenka, že jim ten plán nevyjde a on nebude mít napodruhé tolik štěstí, aby svého mladšího bratra zachránil.
„Neboj se Deane. Uvidíš, že ho dostaneme a všechno skončí.“
Dean se nadechnul a rozhodl se bratrovi věřit. Prostě udělá všechno pro to, aby to klaplo. Přesto se neubránil zneklidňujícím myšlenkám, co když vše nebude probíhat přesně podle toho jeho snu a vrah je nakonec překvapí? Z tohoto pomyšlení se mu zatočila hlava. „Musím na to přestat myslet nebo se zblázním. Musí to vyjít,“ ujistil se v duchu a šel se připravit.
Venku se setmělo a v motelovém pokoji zavládla napjatá atmosféra. Už jen pár hodin je dělilo od rozhodujícího okamžiku. A oni odhodlaně vyčkávali, až ta chvíle přijde.
Na parkovišti se mezi stromy objevila tmavá postava. Neznámý tiše stál opřený o strom a pečlivě pozoroval vše kolem sebe. Přejel pohledem Impalu zaparkovanou několik metrů od něj. Podíval se na hodinky, které ukazovaly pár minut po třetí hodině. Všude kolem byl klid, tak se začal nenápadně blížit ke dveřím pokoje, kde spali bratři Winchesterové. Přesně nacvičenými pohyby odemknul zámek a tiše otevíral dveře. Vhodil do pokoje odjištěné granáty s plynem, nasadil si plynovou masku a několik vteřin vyčkával. Pak vešel dovnitř a rožnul lampičku u dveří, která zalila pokoj měkkým světlem.
Přesně na tohle Dean čekal. Zamířil a střelil nezvanému hostu do krku uspávací střelu. Rychle se skryl zpět do koupelny, odkud střílel a podíval se na Sama, který všechno napjatě sledoval s obavami v očích, aby střelec ještě před ztrátou vědomí nestihnul Deana střelit. Naštěstí se tak nestalo a za pár vteřin uslyšeli tlumený pád těla na podlahu. S nasazenými plynovými maskami šli opatrně zkontrolovat tělo neznámého. Dean se v duchu modlil, aby střela dostatečně účinkovala. Došel až k tělu a když se chtěl sehnout k němu, zahlédl pramínek krve, jak vytéká zpod jeho těla. S otázkou v očích se podíval na Sama, který stejně jako Dean nechápal, co se děje. Dean střelce rychle otočil na záda a uviděli, že má prostřelenou hlavu.
„On se zastřelil,“ šokovaně pronesl Dean a zoufale se posadil na zem.
TBC...
Domov 
Stránka 
To víš, jsem netušla, že mi to vyjde zrovna k takové epce, jako byla ta dnešní. 
Tak já se tedy zatím pokusím psát dál, jak to mám v hlavě, jen možná zestručním jejich další rozhovory, aby to rychleji odsýpalo. 
ja ti verim, ty vies, co robis, takze mne neostava nic ine len ti drzat prsteky pri pisani a dufat, ze ta neopusti inspiracia 
Je to čím dál lepší a čím dál delší pokráčko, což je úplně moc dobře! 
strašne sa neviem dočkať pokračovania, rýchlo, rýchlo.. 
Já jsem s Kripkem asi fakt v telepatické spojení, protože jinak není možný, že SN fakt píše naprosto podle mých představ. 
Takže nevím, kdy se odhodlám k dalšímu pokračování. 
já nevím, proč tak často používám Deanovy fráze... 
No snad to brzy překlenu...stávka to rozhodně není, jen prostě kdybych teď psala, nešlo by mi to tak, jak potřebuju. 
Krucipísek, že jsem na tu epku vůbec koukala. 
Já jsem z toho neměla kdoví jakej pocit, ale ponasnažím se to trošku dohnat v další části. Jen doufám, že se mi to povede. 
