Doufám, že to zvládnete dočíst do konce....
14. část
Dean strávil noc hledáním Sama, stejně jako celý předchozí den. Neměl tušení, kterým směrem má vlastně jet a připadal si jako blázen, který hledá jehlu v kupce sena. I tam by měl větší šanci na úspěch. Ale co měl dělat? Měl nechat bratra neznámo kde, aby s ním náhodní kolemjdoucí udělali kdoví co? Při té představě se mu zatočila hlava. Měl na něho dávat pozor, být po jeho boku… a nedovolit, aby ho zabil nějaký ubožák. Takhle jeho bratr zemřít neměl. Neměl zemřít vůbec…
„Ne, ne, ne. Dokud neuvidím jeho tělo, neuvěřím, že je opravdu mrtvý,“ tohle si říkal v duchu snad po sté, ale ve skutečnosti se jen snažil přehlušit skrytý hlas v jeho nitru, který nechtěl slyšet, ale který k němu neodbytně promlouval.
„Co si to chceš namluvit? Dobře víš, že je mrtvý, viděl jsi to na vlastní oči. Jen se snažíš přesvědčit o opaku, aby ses nemusel vyrovnávat se skutečností. Tvoje vize se ani jednou nemýlily. Viděl jsi, co se stane a neudělal jsi vůbec nic pro to, abys tomu zabránil! Je mrtvý a je to jen tvoje vina!“
„Ne…“ Dean nahlas zaprotestoval a do očí mu vhrkly slzy. Prudce zastavil auto u krajnice, protože se už nedokázal soustředit na řízení.
„Nemohl jsem nic dělat!“ zakřičel a pěstí udeřil do volantu. „Snažil jsem se…“ vlastní hlas ho zradil. Zatnul zuby a ze všech sil se snažil potlačit chuť k pláči.
„Snažil ses málo. Jsi k ničemu. Vždycky jsi to věděl, jen jsi to nechtěl přiznat. Myslel sis, že dokážeš udržet rodinu pohromadě a podívej se, co jsi dokázal…“
Už to nevydržel a vyskočil z auta. Vztekle za sebou prásknul dveřmi, pak je otevřel a znovu s nimi prásknul, až se rozvířil prach na cestě. Nenáviděl to auto. Měl šílenou chuť ho rozmlátit na malé kousky a ty pak rozházet po okolí. Ale bez něj by bylo ještě těžší Sama najít.
„Tak zoufale se ho snažíš najít…a co pak? Co uděláš, až najdeš jeho tělo bez známek života a budeš postaven před krutou realitu? Tvé poslední naděje, ke kterým se teď tak zoufale upínáš, se rozplynou jako pára…“ nenáviděl ten hlas, který mu pořád zněl v hlavě. Se zády opřenými o auto pomalu klouzal dolů, až dosednul na tvrdou zem. Najednou se mu vybavil nedávný rozhovor se Samem:
„Deane, přemýšlel jsem nad celou naší situací a… chci abys mi něco slíbil,“ promluvil na svého staršího bratra a pozoroval ho jak znervózněl, protože vytušil nepříjemný rozhovor.
„Jo?“ Dean se snažil, aby jeho hlas zněl úplně klidně.
„Slib mi, že jestli se jim nakonec podaří mě zabít…“
„Nevím o čem to mluvíš. Ty tady budeš strašit věčně,“ skočil mu do řeči Dean.
„Můžeš být aspoň na chvilku vážný?“ naštval se Sam. „Dobře víš, že to s námi nevypadá dobře a já jsem ten, kterého mají na mušce. Takže je víc než možné, že se nakonec kulce nevyhnu…“ pokračoval podrážděně, ale Dean mu zase skočil do řeči.
„O tomhle se nechci bavit.“
„Já vím, že ne. Proto jsem to pořád odkládal. Ale vidím, jak tohle všechno prožíváš, jak je to pro tebe těžký a tak chci, abys mi slíbil, že jestli umřu, nebudeš si nic vyčítat,“ rychle to ze sebe vysypal a Dean se jen ušklíbnul.
„Myslím to vážně Deane. Pamatuju si, jak jsi prožíval tátovu smrt a znám tě. Jsi schopný vyčítat si snad i špatné počasí. Vím, že děláš maximum pro to, abys mě zachránil, takže pokud se to nakonec přece jen nepovede, nechci aby sis cokoliv vyčítal. Nebude to tvoje vina, věř mi. Prosím…“Vzpomínka se rozplynula stejně rychle, jako přišla a Dean tu byl opět bez Sama, jen se svými výčitkami. Položil si ruce na skrčená kolena, zabořil si ústa do předloktí a dusil se pláčem.
„Co uděláš, až ho najdeš…?“ zdálo se mu, že ten odporný hlas musí být slyšet v širokém okolí. Opravdu ho nenáviděl. Nenáviděl místo, na kterém seděl, vzduch, který dýchal, nenáviděl svůj život. Nenáviděl sebe…
* * *
Sam zpomalil před další z mnoha křižovatek, kterými projeli a krátce se podíval na Kate. Doufal, že dělá správnou věc, když se jí rozhodl věřit. Na křižovatce zahnul doleva a dál jel směrem, který určila. Překvapilo ho, že bez jediné námitky respektovala jeho konečné rozhodnutí – najít Deana. Prostě nemohl jinak. Nikdy by si neodpustil, kdyby se o to nepokusil. Tušil, že to nebude snadné, ale rozhodl se udělat všechno pro to, aby ho našel a všichni to přežili.
Kate vedle něj vypadala nervózně a Sam začínal tušit, že něco není v pořádku. Od té doby, co vyjeli, nepromluvila téměř ani slovo, jen si občas něco zamumlala pod nos.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, protože už nemohl vydržet to napětí, které v Impale zavládlo.
„Zastav,“ řekla místo odpovědi a Sam se na ni překvapeně podíval. „Máme problém.“
„To mi povídej,“ odfrknul si Sam, ale když viděl, že je opravdu rozrušená, bez dalších námitek zastavil.
„Takhle ho nikdy nenajdeme,“ řekla mu bez obalu.
„Jak to, že ne?“ zeptal se a ihned si uvědomil, že se bojí odpovědi. „Říkala jsi, že víš, kde je. Že mi pomůžeš a dovedeš mě k němu…“
„Ano, vím kde je. Ale taky vím, že stejně rychle, jako my jedeme k němu, se on od nás vzdaluje,“ odpověděla nešťastně a rychle pokračovala, když viděla Samovo rozčilení. „Nikde se déle nezdrží a bohužel zatím jede opačným směrem, než my. Takže pokud se nestane zázrak a neotočí se přesně proti nám, nikdy se k němu nedokážeme dostat včas.“
„Musí být nějaký způsob…“
„Ano, je jeden způsob,“ skočila mu do řeči. „Ale nebude se ti líbit o nic víc, než mě.“
Samovi se rychleji rozbušilo srdce v nepříjemném očekávání.
„O co jde?“ ptal se opatrně.
„Nemůžu ho přimět, aby změnil směr, ale můžu ho zastavit.“
„Jak?“
„Tak, jako jsem to udělala už několikrát. Když jsem mu potřebovala dostat do hlavy moji vizi. To dokážu jen tehdy, když je člověk v hlubokém spánku. Je to vlastně jako by forma snu. Jediný způsob, jakým jsem schopná nerušeně předat svoji právě probíhající vizi někomu dalšímu, třeba na druhém konci světa.“
„Co… o čem to mluvíš? Chceš mi říct, že jsi Deana uspávala?“ šokovaně se ptal Sam.
„Většinou to vycházelo na noc, takže to buď vůbec nepostřehnul nebo to ani nebylo nutné. Ale potom, když už šlo o tebe, nemohla jsem ty vize nijak kontrolovat. Někdy přicházeli doslova v poslední chvíli, musela jsem jednat rychle. Postupně jsem dokázala, aby měl Dean vizi ve stejný okamžik jako já. Proto taky došlo bohužel k tomu poslednímu omylu. Teprve až v ní jsem uviděla, že tvůj bratr není s tebou a už jsem ji nemohla vzít zpět.“
„Nechápu, jak to můžeš dokázat?“
„To můj otec. On mi pomohl najít tento způsob. Měla jsem svoji schopnost natolik silnou, abych se to naučila. Stálo to hodně úsilí, ale hlavně že to fungovalo. Další problém byl, aby Dean uvěřil, že to nejsou jen noční můry, ale že se to opravdu stane. Proto jsem mu ukázala všechna ta úmrtí a doufala jsem, že se ti svěří a společně přijdete na to, že je to skutečnost. Že to, co se mu zdá, se za pár hodin stane…“
„Ale on tomu přece nemohl zabránit. Všechno to byli lidé z opačných konců země. Tak proč jsi ho tím trápila, když tomu nemohl zabránit?“ vyčítal jí.
„Právě z toho důvodu, aby si nic nevyčítal, jsem mu ukazovala budoucnost, kterou nemohl změnit. Věř mi, je mi líto, že tím vším musel projít. Ale nevíš jaké to je, vidět několik let umírat lidi a nemít moc s tím něco udělat. Zabránit tomu. Když se objevil Lester a my se dozvěděli o jeho plánech, bylo to poprvé, kdy jsem věděla měsíce dopředu, že někdo zemře. Ne hodinu nebo den, ale několik měsíců. Od té doby jsem se soustředila jen na to, jak toho člověka dokázat varovat. Jak dokázat varovat tebe, Same. Když jsem zjistila, že máš po svém boku bratra, došlo mi, že se určitě bude snažit tě zachránit, pokud se dozví o tom, co ti hrozí. Stejně jako to dělal můj bratr,“ opět jí přelétl přes tvář stín smutku. „Konečně jsem mohla využít své schopnosti. Udělala jsem v dané situaci to, co jsem pokládala za nejlepší. Omlouvám se, že jsem vám tím způsobila tohle všechno…“ bezradně rozhodila rukama a zmlkla.
„Nebýt tebe, jsem už několik týdnů mrtvý. Takže…asi bych ti měl spíš poděkovat…“
„Ne. Nechci abys mi děkoval. Způsobila jsem vám oběma spoustu trápení a už od začátku mě to hrozně ničilo. Ale nelituji toho. Udělala bych to znovu, kdybych neměla jinou možnost. Víš, co po tobě žádám. Nesmíš dovolit, aby zabil někoho dalšího. Prosím.“
„Rád bych ti to slíbil, ale jak víš, zatím se mi nepodařilo najít ani svého bratra…“
„Což nás přivádí zpět k jádru problému. Mám nechat Deana pořádně vyspat nebo ne?“ skočila mu do řeči. „Nemůžeme tady stát, musíme pokračovat nebo nás najdou.“
„A jak si to vlastně představuješ? Necháš ho usnout zase za volantem a on se někde zabije?“ kousavě se jí zeptal.
„Neboj, teď je jiná situace. Dám si pozor.“
„A já ti mám zase věřit. Proč se mi nějak nechce?“ zareagoval opět podrážděně.
„Máme jiný problém, než je usnutí za volantem. Už jen ten spánek samotný je problém.“
„O čem to zase mluvíš?“
„Podívej, dávám ti na výběr, protože je to tvůj bratr a vidím, jak ti na něm záleží. Taky jsem to mohla udělat za tvými zády a vůbec ti o tom neříct, abych si usnadnila situaci…a pak se jen modlit, že mi tenhle risk vyjde…“
„Pořád nechápu, o čem to tady sakra mluvíš?“ rozkřiknul se, protože mu docházela trpělivost a chtěl konečně vědět o co jde. „Jaký výběr? Co…“
„Buď nechám tvého bratra jet dál a budeme doufat, že někde co nejdřív padne únavou a my ho najdeme dřív než Lester nebo ho nechám teď hned usnout a budeme u něj za pár hodin. U první možnosti netuším, jak dlouho tvůj bratr vydrží na nohou bez zamhouření oka a navíc je docela možné, že se každou chvíli stočí směrem k Lesterovi. Protože opravdu nemám zdání, v kterých místech se ten parchant ukrývá nebo kde všude má svoje lidi…“
„Fajn, fajn. První možnost jsi mi vylíčila víc než černě, takže na výběr vlastně nemáme,“ naštvaně ji přerušil. „Jak daleko je teď od nás?“
„Pokud zůstane kde je, můžeme tam být tak za 5 hodin.“
Sama okamžitě zahřála u srdce představa, že by mohl být už za pár hodin opět se svým bratrem. Nevěděl, v jakém je stavu a doufal, že než ho najdou, neprovede nějakou hloupost.
„V tom případě není o čem mluvit. Udělej co musíš, abys ho udržela bezpečně na místě,“ řekl a chystal se zase nastartovat.
„Zapomněl jsi na ten problém, o kterém jsem mluvila.“
„Na jaký?“ vyjel na ni. „Už jich máme tolik, že se v tom nějak ztrácím. Mohla bys mi to upřesnit?“ zase nepoznával svůj hlas plný sarkasmu.
„Je mi líto, ale pravda je, že když Deana zdržím na místě, usnadním hledání nejen nám, ale také Lesterovým lidem. Je docela možné, že budou rychlejší a najdou ho dřív než my. Proto ti dávám na výběr, jestli chceš podstoupit tohle riziko a vzít Deanovi jedinou výhodu, kterou nad nimi má. Ve spánku proti nim nebude mít nejmenší šanci…netroufám si odhadnout, co s ním udělají, jestli ho najdou dřív než my.“
Tohle si Sam vůbec neuvědomil a teď mu z toho přeběhl mráz po zádech. Měl vůbec právo zasáhnout Deanovi do života bez jeho vědomí a navíc ho tím vystavit smrtelnému nebezpečí? Bylo mu z toho rozhodování na nic. Nechtěl strávit další den, nebo i déle, jeho hledáním a navíc v nejistotě, jestli je vůbec v pořádku. Ale Kate měla pravdu. Tahle možnost představovala obrovské riziko. A nejen pro Deana. Najednou si vůbec nevěděl rady. Kdyby se Deanovi něco stalo jen kvůli jeho špatnému rozhodnutí, nikdy by si to neodpustil. Ale ani jedna možnost se mu nezdála dost dobrá ani dost bezpečná.
Kate se na něj dívala a mrzelo ji, že pro něj nedokáže udělat víc. Byli v příliš složité situaci a momentálně to nevypadalo dobře ani pro jednoho z nich. To, že se Sam nakonec rozhodl pro svého bratra, ji utvrdilo v tom, že udělala správnou věc, když mu nabídla pomoc s jeho nalezením. Záleží mu na bratrovi tolik, že by bez něj nejspíš opravdu nebyl schopný zvládnout své schopnosti. Na jednu stranu pro něj Dean představuje nebezpečí, protože nepřátele už tuší, že on bude jeho slabina. Ale na druhou stranu potřebuje jeho oporu, kterou mu nikdo jiný dát nemůže. Tak jako ona potřebovala svého drahého bratra. Když se obětoval, aby ji zachránil před Lesterem, její život jako by ztratil smysl. Nebýt otce, který jí den co den dodával potřebnou sílu k životu, asi by to nezvládla. Tušila, že pokud Sam ztratí svého bratra, nikdy se jí nepodaří dodat mu potřebnou sílu k přemožení jejich společného nepřítele. Je možné, že to vzdá, stejně jako to tehdy chtěla udělat ona. Rozhodla se proto, že udělá maximum pro záchranu nejen Sama, ale také jeho bratra. Pak už bude jen na nich, jak si s celou tou situací poradí a doufala, že to spolu nakonec opravdu zvládnou.
„Měli bychom…“ začala opatrně, ale Sam ji hned přerušil.
„Já vím… Nemohla bys ho třeba zase prostřednictvím snu nějak varovat? Ukázat mu, co se stane?“ vyhrknul s nadějí v hlase.
„Nefunguje to jako záznamník, na kterém necháš jednoduše vzkaz. Je mi líto,“ rozprášila několika slovy jeho naděje. „Já nevím, co se s ním stane. Moje vize se týkají jen lidí, kteří mají schopnosti jako já nebo ty. I když…ani svoji smrt nemůžu vidět. Tak to prostě je. Proto, i kdybych sebevíc chtěla, nemám mu v tom snu co ukázat. Vím, že je to těžké, ale je to tvůj bratr, takže rozhodnutí je jen na tobě,“ dodala s lítostí, když viděla, jak je bezradný.
„Je to můj bratr a já se chystám hazardovat s jeho životem…“ pronesl nešťastně, ale Kate ho zastavila.
„Ne, ty se mu ho snažíš zachránit!“ povzbudivě se na něj podívala a čekala, jak se nakonec rozhodne.
Čím víc o tom přemýšlel, tím víc nabýval dojmu, že bude Dean ve stejném nebezpečí, ať už ho nechá jet dál nebo ne. A on ho už prostě nemohl nechat déle v domnění, že jeho mladší bratr je mrtvý.
„Budu tam za 3 hodiny,“ oznámil Kate, zatímco startoval a ona pochopila. „Stihnu tam dojet včas. Určitě.“
Kate jen tiše přikývla a usmála se. Přesně tohle si říkala ona, když se vydala hledat Sama. Zvládla to. A věřila, že i on najde včas svého bratra.
„Tři hodiny…hmm…snad to bude stačit, abych ti dopověděla vše, co jsem do teď nestihla. Bude to náročná cesta,“ otočila se s povzdechem na řidiče a znovu se usmála.
„Jo, to asi bude,“ souhlasil Sam a ani on se neubránil úsměvu při té představě.
Kate byla ráda, že se jí podařilo aspoň na vteřinu rozptýlit jeho chmurné myšlenky. Zavřela oči, zajela hluboko do sedačky, opřela si hlavu o opěradlo a s rukou na spáncích se začala soustředit na Deana…
* * *
Ještě než otevřel oči, věděl, že něco není v pořádku. Ležel vzadu v autě a za nic na světě si nemohl vzpomenout, jak se tam dostal a kde to vlastně je. Něco zaslechl. Okamžitě měl oči doširoka otevřené, rychle zapátral po své zbrani a sevřel ji oběma rukama. Ještě chvíli zůstal ležet a snažil se rozpoznat co je to za zvuk. Došlo mu, že se blíží nějaké auto. Řekl si, že třeba jen někdo projíždí kolem a on se zbytečně plaší. Ale za pár vteřin už nebylo pochyb o tom, že někdo zastavil kousek od auta, ve kterém ležel. Téměř ve stejný okamžik se dveře u jeho nohou prudce otevřely. Dean okamžitě zamířil a byl připravený vystřelit na neznámého venku, ale k vlastnímu údivu zjistil, že tam nikoho nevidí. Najednou bylo všude hrobové ticho, jen dozvuk jeho hlasitého vydechnutí se nesl vzduchem, pomalu následován dalším a Dean se rychle snažil dostat svůj dech zase pod kontrolu. Z toho, že se dál nic nedělo, silně znervózněl. Začal se opatrně rozhlížet, ale nikoho nezahlédl. Nezbývalo mu nic jiného, než pomalu vylézt z auta.
Vtom se ozval neznámý hlas.
„Chceš pomoct nebo zvládneš vystoupit sám? Být tebou, odložím si tu zbraň, aby sis neublížil.“
Deanovi vyletěla zbraň z rukou a skončila venku na cestě. Uslyšel kroky a před očima se mu objevila hlaveň pušky.
„Hodnej kluk. Vidím, že si budeme rozumět,“ neznámý mu pokynul hlavní, nacházející se nepříjemně blízko jeho tváře, aby konečně vystoupil. Dean se naštvaně vysoukal z auta a s rukama nahoře mžoural v denním světle na muže s puškou.
„Ale né,“ spustil pohoršeně muž. „Kruhy pod očima… To bude chtít ještě trochu spánku.“
Dean ucítil tvrdou pažbu na své hlavě a bezvládně se složil k zemi.
TBC...
Domov 
Stránka 
....znáš mě jak to potom dopadne 
...víš že jsem hodné děvče 
a budu se moc a moc těšit na další část 
Janko, i když už mám zcela jasnou představu, jak vypadá vetchá stařena 
...opravdu se mi tam už nepodaří zapasovat. Kdybych na ni Kate přeměnila, Sam by s ní měl ještě víc starostí, protože by ji musel nejspíš vozit na vozíčku a čas je teď pro něj drahý.... 
Sammyho nějaká mladá baba 
...a ty tam zase šoupneš ty parchanty 
setkali 
nabídla 
....fakt jedna lepší jak druhá 
chudáček Dean....ten jeho vnitřní hlas ho teda pěkně trápil 
.. diky moc janni 
.. 
Ale když vidím, jak se ti to líbí, asi půjdu zase kousek napsat. 
...ne že bych k nim patřila i já